Tomáš je první český hudebník, se kterým jsem začala spolupracovat od emigrace do USA, začali jsme mým repertoárem autorských a latinskoamerických písní ve španělštině. Říkala jsem si ale, že když jsme oba Češi, měli bychom spolu vymyslet projekt, který by čerpal z české a moravské muziky.

Na moravské hudbě mne fascinuje, že písně často střídají tempa, modulují tóniny z dur do moll - tyto rytmické i harmonické posuny má člověk asi opravdu uložené hluboko v sobě, protože prostě žil v kraji, kde se takhle zpívá a hraje; k melodiím a rytmům člověka vede navíc přirozenou cestou samotný jazyk, jeho stavba a přízvuky.

Když člověk žije většinu života v New Yorku, může získat dojem, že moravský folklór vymírá, že si jen pár lidí nad padesát občas zatančí v krojích. Ale když jsem pak na Moravu skutečně jela a viděla malé děti i dospívající, jak všichni umějí tancovat a zpívat písničky, mnoho z nich hraje na nějaký nástroj, při svátečních příležitostech se nosí kroje, že jde o součást života a ne nějaké „folklórní show“ pro turisty, tak to mě naprosto vzalo.

Začínám přemýšlet, jestli nepatřím spíš sem a zda ještě vůbec chci žít v New Yorku. Vím, že z tátovy strany náš rodokmen prorůstá Čechami až někam do 17. století a na mámině straně mám také několik generací kočujících divadelníků, hudebníků a lesníků. Čili rodinné kořeny mám tady a ne v Americe.  V New Yorku potkává člověk lidi nejrůznějších kultur, je to ohromně obohacující a pestré, ale člověk se v tom začíná pomalu ztrácet. Hodně jsem se tam naučila, nesmírně jsem se obohatila, ale pak jsem si začala říkat – no jo, vždyť já ale nechci zestárnout v New Yorku jako Češka, která skládala písně ve španělštině. To všechno bylo úžasné, ale najednou se ve mě probudila touha poznat, odkud opravdu jsem.